S křížkem po funusu...

Drahá přítelkyně,

to co ti dnes chci říct, jsem ti měla říct už dávno. Ani netušíš, jak moc mě mrzí, že jsem to neudělala. Vzpomínáš, že jsme vždycky všechno musely dělat spolu? Už ve školce jsme měly stejná trička, ve škole se nám líbili stejní kluci a i vysokou školu jsme si vybraly ve stejném městě. Tys byla vždycky ta hezčí a úspěšnější z nás dvou, dotáhla jsi to pravdu vysoko. Postavili jste krásný dům v honosné čtvrti, jezdíte nádhernými auty a tvůj společenský život ti může kdekdo závidět. Já jsem jen učitelka tance, ale svou práci miluji, a i když peněz není nikdy nazbyt, neměnila bych. Bydlíme v paneláku, někdy se sem skoro nevejdeme, ale i tak jsem šťastná, protože žijeme spolu, ne vedle sebe. A právě proto, že jsem tě vždycky měla moc ráda a vždycky jsi pro mě byla vzorem a nejlepší přítelkyní, musím ti už konečně říct, co jsem celá ta léta nosila v sobě…

První návštěvy po narození tvého synka byly zvláštní. Jaké bylo moje překvapení, když jsem viděla, jak jste malému zařídili jeho pokojíček. Byl opravdu krásný, obrázky na stěnách, roztomilý dětský nábytek, hedvábné peřinky, všude tolik hraček. Naše princezna pokojíček neměla, hračky měla rozházené v obýváku a v kuchyni, protože tam s námi nejvíc pobývala. Jistě, také jsme ho časem zařídili, ale trvalo to skoro 2, 5 roku. Nejlépe jí stejně bylo mezi námi, když na všechny viděla, mohla se na nás smát a my ji pořád škádlili a dováděli s ní. Vždyť i postýlku nejprve vůbec neměla. Spala s námi ve společné posteli a byla tááááák spokojená. Nikdy nezaplakala víc, než aby mi dala najevo, že má hlad. Když se začala plazit a lézt, zase to bylo mezi námi. Když ji omrzelo ležet na zemi na podložce, vzala jsem ji do šátku, přivázala si ji na břicho a vařila jsem s ní, luxovala celý byt, nebo chodila nakupovat. Žádný pokojíček dlouho nepotřebovala…

Bylo mi moc líto, když jsme společně popíjeli kávu a uždibovali ten výborný koláč, co jsi upekla a Váš malý byl sám zavřený v pokojíčku. A žes ho nepřinesla, ani když jsem tě o to požádala. Prý, jen ať je v postýlce, ať máme klid na kafíčko. Od té doby jsem si vždycky při kávě vzpomněla na tvého malého synka, jak sám naříká ve své postýlce v tom nádherném pokojíčku a nad hlavou se mu točí drahý luxusní kolotoč s rybičkami. Co se mu asi honilo hlavou? Věděla jsi, že narozená miminka nemají vůbec pojem o čase? Teprve postupně se malým dětem vyvíjí vnímání času a doba, po kterou jsou v izolaci bez reakce na jejich pláč, pro ně musí být nesnesitelné utrpení. Neumí používat rozum, paměť, zkušenost. Nedostatek předchozích zkušeností způsobuje, že se miminku ve stavu touhy po čemkoli zdá čas nepřijatelně dlouhý. Miminko je bezbranný tvor, který potřebuje 100% péči někoho dalšího, sám se o sebe nedokáže postarat a uspokojit svoje touhy a potřeby. Tím, že jeho potřeby neuspokojujeme, vytváříme v něm pocit, že je nějak "špatně". A tenhle pocit, že je nějak „špatně“ v ně bude sílit a růst, až pohárek jednou přeteče. Miminko prostě není připravené na to být ve dne v noci samo.

Já vždycky na pláč svého miminka reagovala. Nikdy to nebyl bezvýznamný pláč, jen tak pro nic za nic. Vždycky něco znamenal. Mami, mám hlad, mám žízeň, chci čůrat, jsem mokrá, tlačí mě prdy, jsem unavená, chci se pochovat, chci být u tebe, nechci být sama. Snažila jsem se na tyhle potřeby rychle reagovat - ale ne proto, že jsem chtěla doma rozmazlené dítě, kterému splním všechno, co chce. Ale proto, že je to miminko, které si ještě nedokáže nic udělat samo a pro které je kňourání a pláč jediným způsobem, jak si o věci říct.

Mám pocit, že se miminka pro nás stala jakýmsi druhem nepřítele, kterého matka musí zdolat. Pláč se musí ignorovat, aby se ukázalo, kdo je tady pánem. Základem vzájemného vztahu je snaha přizpůsobit miminko potřebám matky. Když chování miminka způsobuje práci nebo plýtvání časem či jiné nepohodlí, dá se mu najevo nespokojenost, nesouhlas nebo jiný znak odmítání lásky. Panuje názor, že uspokojováním potřeb miminka ho rozmazlíme, a pokud jeho potřeby potlačíme, pomůžeme miminku socializovat se. Já nějak cítím, že to je přesně naopak. Pokud se miminko cítí bezpečně, chtěné a "doma", ještě než začne myslet, jeho pohled na svět a další zážitky se bude lišit od pohledu miminka, které se cítilo nevítáno, nestimulováno zážitky a zvyklo si na život ve stavu touhy a potřeby. Nemůžeme se potom divit, že takové dítě zlobí, vyžaduje si pozornost nebo se naopak stane apatickým. Každopádně nemůžeme čekat, že z něj poroste vyrovnaný, spokojený a zdravě sebevědomý tvor. Vlastně ani nevím detaily o tom, jak to u vás funguje. Vím jen, jak to funguje u nás, a vím taky to, že jsem měla doma spokojené miminko, které zbytečně neplakalo, dobře prospívalo, hodně se smálo a povídalo. Snažila jsem se být mu nablízku, aby nebylo samo a vždycky mělo dobrý pocit z toho, že máma je tady a připravená se o něj postarat. Reagovala jsem na to, když mělo hlad, i když to někdy znamenalo že ho nenakrmím pohodlně jednou, ale třeba třikrát krátce po 10 minutách, protože prostě nechtělo sníst jednu velkou dávku. Reagovala jsem na to, když chtělo na záchod, a viděla jsem, jak je spokojené, když se pořádně vyprdí a jak bylo nespokojené před tím. Reagovala jsem na to, když bylo unavené a plakalo, sevřela jsem ho v náručí, aby ho to uklidnilo - a ono to fungovalo. Hodně jsem ho chovala a nosila v šátku a ono pak bez problémů usínalo. Nezažila jsem ani jednu proplakanou a probdělou noc od té doby, co jsem porodila. A když plakalo trochu, vždycky jsem ho chovala a nosila a nemyslím si, že by ho to mělo rozmazlit. Všichni vždycky říkali: "vy máte tak hodný a pohodový dítě". Věřím tomu, že to tak bylo a stále je, protože jsme se mu vždycky věnovali. Nikdy bych ho nenechala hodiny plakat bez mojí reakce. Stejně tak bych ho nikdy bdělé nenechala samotné někde v místnosti, abych "měla chvíli klid".

Často jsem ve svém životě na tvého malého synka myslela, jak se mu asi daří a co prožívá. Jistě jste mu zajistili ty nejlepší školy, měl krásné značkové oblečení a vždycky měl všeho dost. Co je mu to ale teď platné? Teď, když se ve svých 16 letech rozhodl hledat lásku, které se mu nedostávalo doma, jinde. Proč mu tu prázdnou mateřskou náruč museli nahradit kamarádi, kteří ho stáhli na dno? Proč si musel vykřičet pozornost rozpíchanýma rukama? Proč jste si v tom přepychovém domě nikdy nevšimli, jak váš syn trpí? Proč jste vždycky říkali, jak zlobí, je nezvladatelný, nic s ním nejde udělat? Proč jste ho vždycky posílali uklidnit se do vlastního pokoje, do samoty, do nicoty, když měl potřebu být rozčilený a možná chtěl do světa vykřičet, co všechno ho trápí? Proč jste nad ním zlomili hůl hned po jeho narození? Pro vaše pohodlí? Pro váš klid? Proč, proč, proč??? Proč jsem se já na tyhle otázky neptala už kdysi, když mě napadaly a když jsem viděla, jak to prostě nefunguje? Proč jsem musela čekat až do dnešního dne, kdy společně stojíme nad jeho rakví, házíme mu do hrobu kytky, po tvářích se nám koulí slzy a přemýšlíme, co jsme udělali špatně..…