Naše cesta přirozenou hygienou miminek

        V průběhu těhotenství jsem začala řešit, jaké používat plenky. Už dlouho před tím jsem věděla, že jednorázové plenky nejsou pro mě to pravé ořechové. Prostě jsem se nedokázala ztotožnit s tím, že moje miminko spotřebuje za prvních pár let svého života tolik materiálu, který pak bude bůhvíjak dlouho hnít někde na skládce. Jednorázové plenky jsou vyrobeny za použití neobnovitelných zdrojů, zejména ropy. Jsou naplněny savým gelem, který absorbuje moč a plenka tak zůstává dlouho suchá. Jsou bělené chlórem, napuštěné jakousi „vůní“ a i vnější vrstvy je v podstatě plastové, aby neprotekly. Po použití se plenka chová stejně jako plastová láhev. Jen tak se v přírodě nerozloží. Navíc jsem nepovažovala za nejlepší řešení to, že moje miminko bude celý den v kontaktu s umělými hmotami a chemikáliemi, kterými jsou plenky navoněné. Jako rozumná alternativa se mi zdály látkové plenky. Používaly je už naše maminky a babičky a všichni jsme na nich vyrostly, jsou dobrou prevencí problémů s kyčlemi, životní prostředí zatěžují nepoměrně méně, a když to sečtu suma sumárum, jsou i levnější a ještě je mohu použít pro další děti. Takže jsem si nakoupila sadu šitých látkových plen, nebělených, z biobavlny od firmy POPOLINI a byla jsem spokojená. Jako alternativu na cestování jsem zvolila ekologické jednorázové plenky z drogerie DM, které jsou v přírodě 100% odbouratelné.

        Jak jsem ale hledala informace o různých typech plen, narazila jsem na pro mě do té doby neznámý pojem „bezplenková komunikace miminek“, nebo „přirozená hygiena miminek“. To, co jsem do té doby vůbec neznala, mě najednou tolik oslovilo, že jsem začala pátrat po dalších informacích a zkušenostech jiných rodičů. Dozvěděla jsem se, že cca 50% dětí na celém světě vyrůstá úplně bez plen. Cože? Jak je to možné? Vždyť my jsme byli vždy zvyklí miminka od narození balit do plen. Copak je rodiče nechávají vyměšovat všude, kde je napadne, a pak to po nich uklízejí? Samozřejmě že ne.

        Co to tedy ta bezplenková komunikace miminek (BKM) je? Miminka jsou si od narození vědomá svého vyměšování a jsou schopná ovládat svoje svěrací svaly. Pro západní svět je toto naprosto revoluční myšlenka, protože naši pediatři tvrdí, že děti nejsou do svých cca 18 – 24 měsíců schopné svoje svěrací svaly ovládat, a proto je třeba nechat je vyměšovat do plen a pak je začít učit chodit na nočník a záchod. Jenže to se potom nesmíme divit, že spousta dětí má problémy s chozemím na nočník, že se počůrávají v noci ještě v 5 letech a že se v obchodech objevují stále větší a větší jednorázové plenky. Divíme se, že v tom mají děti nepořádek, když jim měsíce říkáme, že je normální a v pořádku čůrat do plenky, a pak najednou ze dne na den po nich chceme, aby to dělaly do nočníku, protože je plenka fuj. Tak to přeučení prostě některým dětem trvá dlouho. V rozvojových zemích to dělají přesně naopak. Miminka od narození dávají mamince najevo různými gesty, mimikou v obličeji, kňouráním, drobným pláčem, že se jim prostě chce. A maminka tomuto sdělení musí pouze porozumět, vzít miminko a dát ho nad podložku, nočník, umyvadlo nebo jakoukoli jinou nádobu vyčůrat nebo vykakat. Přitom maminka miminku říká nějaký zvuk, který čůrání připomíná, aby si to miminko postupně spojilo a rozumělo tomu. A umí to opravdu všechna miminka. V rozvojových zemích, kde takto běžně fungují, se nestane, aby miminko maminku počůralo a pokud ano, tak jen výjimečně. Je ale potřeba, aby se maminka na svoje děťátko maximálně naladila a aby hned po jeho signálku reagovala. Pokud si tedy řekne: „až za deset minut“, miminko se pochopitelně vyčůrá do plenky nebo na podlahu. Říká se, že používáním plen v miminkách tuto přirozenou schopnost ubijeme a ona se to pak musí znovu vědomě naučit. Je běžné, že děti nosí pro tento účel kalhotky, které mají mezi nohama díru, aby bylo možné reagovat a rodič se nemusel zdržovat zdlouhavým svlékáním.

        A jak to tedy probíhalo u nás? Ještě před Viktorčiným narozením jsem si říkala, že to prostě zkusím, že tím nemohu nic ztratit. Navíc jsem se setkala se svým dlouholetým výborným přítelem, který toto praktikuje se svými dvěma dětmi. A já měla možnost to u nich vidět v praxi. Možná kdybych to neviděla, tolik bych tomu nevěřila, ale najednou jsem viděla, že to opravdu fungovat může. Hned po narození jsem Viktorku začala vždy po probuzení rozbalovat a nechala jsem ji kakat a čůrat na plenku pod ní. Vždycky jsem jí k tomu říkala „čšššš“, aby to také s tímto zvukem měla spojené. Po pár týdnech kakala a čůrala opravdu hodně často až po rozbalení. V té době jsem asi spotřebovala 2x více plen, protože jsem nemohla zabránit tomu, aby s každým malým prdnutím nebylo něco v plence. Proto jsem se už těšila, až Viktorka bude držet sama hlavičku, abych si ji mohla při vyměšování podržet nad nádobou. Dnes už ale vím, že jsem vůbec čekat nemusela a že jsem si ji mohla podržet klidně už pár dní po narození. Jen jsem se trochu bála, protože byla křehká a malinká. Přesně v den jejích dvouměsíčních narozenin jsem ji poprvé podržela nad umyvadlem v koupelně. A ona jakoby na to čekala, protože se okamžitě chytla a začala do umyvadla kakat i čůrat. Najednou jsem si nedovedla představit, že bych to měla dělat jinak. Mezi 2 – 6 měsícem jsem prala jen počůrané plenky, pokakané jsem v podstatě neznala. Všechno šlo do umyvadla. Byla jsem hodně šťastná, protože jsem viděla na Viktorce, jak jí to dělá dobře a jak je spokojená. Dokonce jsem ji často po procházkách podezírala, že si to nosí domů, protože měla suchou plenku. Dokonce i přes noc neměla problém zůstat do rána suchá. A jak mi dávala najevo, že se jí „chce“? Někdy drobným poplakáním, drobným neklidem, pak ji vždycky dávám čůrat ihned po probuzení nebo ihned po krmení. Vlastně je to podobné, jako když učíte malé štěně, taky ho chcete naučit co nejdříve, aby chodilo ven na trávník. Časem si z toho vytvoříte rutinu a postupně vypozorujete, kdy a kolik vaše miminko vyčůrá a vykaká. Jaké bylo překvapení paní doktorky, když jsme jí na prohlídku při první horečce přinesly ve skleničce trochu moči na kontrolu. Ale po překvapení přišla velká pochvala, protože okamžitě mohla vyloučit některé problémy.

        Když bylo Viktorce zhruba 5 měsíců, pořídla jsem jí čínský nočník. Je velmi pohodlný, protože si na něm bez problémů podržím pod kolínky i malinké miminko. A když je potřeba, není problém miminko i s nočníčkem přenést, sednout si s ním do křesla, na postel, na zem, postavit si ho na stůl nebo v koupelně na pračku. Dnes kombinuji umyvadlo, nočník, venku čůrání do trávy. Viktorce je skoro 9 měsíců a my úspěšně pokračujeme. Když to sečtu dohromady, jde zhruba 50 – 80% vyměšování mimo plenku. Někdy je to více, někdy méně.

        Zjistila jsem, že BKM od rodičů, zvláště od maminky, vyžaduje velkou trpělivost, protože miminko většinou nečůrá, když vy chcete. Dále jsem nikdy nesměla být líná s Viktorkou třeba i v noci vstát, rozbalit, dát vyčůrat, zabalit a jít zase do postele. Ráno nesmím být pohodlná dát ji vyčůrat třeba i 3x do hodiny, protože tak to prostě ráno má. Odpoledne mě zase nesmí vyvést z míry to, že já si myslím, že se jí chce, ale ono se jí ve skutečnosti nechce a taky ji někdy rozbaluju zbytečně. Nesmím být zklamaná z toho, když nám to některé dny nefunguje tak, jak bych si přála a zároveň nesmím být na BKM moc upnutá, abych pak nebyla ve stresu, když se do plenky vyčůrá. Jsem vždycky šťastná za každý úspěch a neřeším, když se to nepovede.

        Celá BKM ale od rodičů vyžaduje také to, čemu se dnes moderně říká „kontaktní rodičovství“. Něco, z čeho téměř děláme vědu, ale ono by to mělo být naprosto automatické, protože to respektuje přírodu. Je třeba být na své miminko hodně naladěná a to znamená být s ním v neustálém kontaktu. Za velké pomocníky považuji nošení miminka v šátku a spaní s miminkem ve společné posteli. Bez toho bych ani nevěděla, že se Viktorka probudila a že je čas se jí věnovat. Protože pokud bude v postýlce ležet sama bez povšimnutí, tak plenka suchá nezůstane. Tyto věci ale najednou se svojí dcerkou považuju za naprosto přirozené a velmi si je užívám. Velmi intenzivní společný kontakt nám pomáhá být spolu, ne vedle sebe. Vím, že každá maminka chce pro svoje děťátko jen to nejlepší, ale ne vždy si uvědomujeme, že současná společnost nám jako normu diktuje něco, co přirozené vůbec není. Čas strávený v kočárku bez kontaktu s maminkou. Ohrádky, do kterých dítě zavřeme, aby nám neuteklo. Spaní ve vlastní postýlce vystlané kraječkami místo toho, aby trávilo noci v teple u svojí maminky. Stejně tak, jako uspokojuji potřeby Viktorky, když má hlad, uspokojuji její potřeby i ve chvílích, kdy potřebuje vyprázdnit. Je to pro mě přirozené a už pro mě není cesta zpátky. Děkuji Vesmíru, Životu, Bohu za to, že mi bylo umožněno toto všechno prožívat…