Otcové jako systematicky diskriminovaná menšina

Velmi často se u nás řeší vztahy mezi většinovou společností a některými (více či méně) problematickými menšinami. Málokdo si však uvědomuje, že zde žije jedna veliká skupina lidí, která je ničena a diskriminována naprosto legálně, systematicky a navíc je tato diskriminace podporována či dokonce přímo vykonávána ze strany státních orgánů. Orgánů, které by měly být nestranné a které by tu měly být pro všechny občany. Touto diskriminovanou menšinou jsou otcové, kteří se ocitli (ať už je jejich vina jakkoli velká) v situaci, kdy mají děti se ženami, se kterými nežijí. Rozvod, rozchod – velmi populární téma, vždyť i ze strany nekonečných seriálů je nám předkládáno jako norma, že se lidi rozcházejí, střídají partnery jak na běžícím pásu a láska na celý život je spíše pro zasmání. Že je normální, když každý chodí s každým, že je dokonce normální, když partnerů máme víc a vypočítavě obhajujeme, proč to děláme. Jistě, na rozchodech mají podíl vždy oba partneři, nikdy to není záležitostí pouze jednoho z nich. Dokonce i při nevěře, která zdánlivě vypadá, že jeden je pouze viník a druhý je pouze oběť, podle mého názoru platí, že partnerovi svým chováním vždy umožňujeme, aby se k nám choval špatně. Někdy třeba i tím, že jsme až příliš hodní k druhým a málo k sobě a necháme si věci prostě líbit. Prostě nikdy nemůžeme říct, že je to vina jen jednoho z partnerů, a v souvislostech, o kterých chci mluvit, vina spíše mužů, že se vztahy rozpadají.

Jak na tom ale tatínkové jsou po rozchodu? Mají stejná práva a povinnosti ke svým dětem jako maminky? Chovají se všechny strany sporu vždy tak, aby upřednostňovaly zájem dítěte nad zájmy svými? Jsou muži opravdu tak špatní?

Pokud matka o otci řekne před soudem nebo před sociální pracovnicí, že se otec špatně stará o děti, a proto mu je nechce dávat, je to bráno jako fakt bez dalšího podrobného zkoumání (např. co to znamená starat se špatně). Řekne-li to samé otec o matce, je považován za zaujatého, mstí se matce za rozchod a rozhodně to není věc, které by se dalo na 100% věřit.

Pokud matka střídá partnery častěji než spodní prádlo, pokud se stěhuje od jednoho ke druhému a připravuje tak dítěti nestabilní prostředí, je to bráno ze strany státních orgánů jako situace, která se prostě stává. Pokud by se stejně choval otec, je automaticky považován za děvkaře, u kterého není vhodné prostředí pro dlouhodobou výchovu dítěte. Dokonce v případě, že jako otec jste svému potomkovi představil pouze jedinou partnerku, kterou jste si vzal za ženu a máte s ní další děti, se vás sociální pracovnice může zeptat: a copak vy víte, jestli se svojí manželkou budete za půl roku?

Matka může otci svého dítěte nadávat do hajzlů, debilů, kreténů, ubožáků a č….ů, může to všechno dokonce dělat před svým dítětem. Sociální  pracovnice k tomu řekne, že ji asi otec musel nějak vyprovokovat, tak ať se jí nediví. Otec by si to mohl dovolit ale pouze jednou, protože by okamžitě matka s úřady začala řešit, jak otce potrestat.

Jako matka můžete svého bývalého obviňovat, že jste se s ním rozešla, protože vás mlátil. Všichni vám to budou věřit. A nikoho nebude zajímat, že jste si to vymyslela tím spíš, že když se vedle svého bývalého postavíte, vypadáte spíše vy jako ta, která je schopná fyzického násilí.

Jako matka můžete 100% rozhodovat o tom, na jakou školu dítě bude chodit, jaké kroužky navštěvovat, kam se s ním odstěhujete. Jako matce vám nikdo toto právo neupře. Můžete to dokonce dělat bez vědomí nebo i proti vůli otce. Ale stejně si uděláte, co chcete a státní orgány vás budou obhajovat, že jste přeci maminka. Pokud by toto udělal otec, je okamžitě považován za někoho, kdo hází matce klacky pod nohy, dělá věci bez jejího vědomí a účelově manipuluje.

Jestli pak by si ale otec mohl dovolit jednou nezaplatit výživné? Panečku, za to se chodí sedět… Jistá skupina takových „tatínků“ určitě taky existuje, ale rozhodně to nejsou všichni a rozhodně to není ani většina.

Jako matka dokonce nemusíte odevzdat dítě do výchovy otce i přesto, že to určil soud. Když to neuděláte, v podstatě se vám nic nestane. Alespoň budete mít víc času na to, abyste dítě proti otci zpracovala a ono k němu pak stejně nebude chtít. Tatínek se může obracet na soud, kolikrát bude chtít, může se obracet na české soudy, může se dokonce obracet na evropské soudy. A stejně se nemusí nic vyřešit, protože dítě mezitím roste a dospívá a situace se mění každým dnem. A jak má otec svému dítěti dokázat, že o něj stojí, když mu maminka systematicky brání se s ním vídat a tvrdí mu, že tatínek „žere děti“. Jak má takové dítě potom věřit, že tatínek ho má rád a stojí o to ho vidět a vychovávat. Mohl by si toto ale zkusit udělat otec? Mohl by si zkusit nerespektovat rozhodnutí soudu? Tím si tedy vůbec nejsem jistá.

Je smutné, že na stejné chování ze strany otců a matek existuje naprosto odlišný názor ze strany státních orgánů, které mají na starosti porozvodovou péči o dítě. Těmito orgány, a nejen státními, myslím zejména soudy, soudní znalce, dětské psychology a pracovnice sociálních úřadů. Všichni tito lidé jsou natolik odtrženi od reality, že už ani nedokáží definovat, co je norma. Normou by přeci měly být úplná rodina, harmonické vztahy, děti ve výchově obou rodičů. Místo toho jsou pro ně ale normou špatní otcové, kteří neplatí alimenty, otcové, kteří odcházejí od rodin k milenkám, otcové, kteří se nechtějí starat o svoje děti, matky, které jsou obětmi, matky, které uzurpují a štvou své vlastní děti proti jejich otcům, matky, které střídají partnery. Proč se tedy divíte, tatínkové, když se vás sociální pracovnice zeptá, jestli je vám to málo vidět své dítě jednou za 14 dní o víkendu. Vždyť byste měl být rád, že je to alespoň takto, někteří tatínkové jsou na tom přeci daleko hůř. Ano, maminky jsou svaté a mohou si dělat, co se jim zlíbí a nikdo jim v tom nezabrání. Pokud se matka rozhodne, že otec své děti po rozvodu neuvidí, tak s tím otec nic neudělá a nikdo mu v tom nepomůže. Nebo možná pomůže, ale bude to trvat roky a vyčerpá to všechny zúčastněné. Ty jsi tatínek a máš smůlu, měl jsi dřív přemýšlet, s kým si uděláš děti, měl ses chovat líp, když jste byli spolu, měl by ses chovat líp teď, když už spolu nejste. Ale jak líp? Prostě tak, jak chce matka. A ta chce dneska jít doleva a zítra to bude třeba doprava a pozítří? Kdo ví…? To je ještě daleko.

Ano, tohle všechno můžeme a nestihne nás za to žádný pozemský trest. Ale co svědomí? Dokážeme se lidem zpříma dívat do očí? Dokážeme se sami sobě podívat do očí? Dokážeme být na sebe hrdí? Dokážeme? Jak to vlastně dokážeme? Co musíme mít v sobě, abychom se takhle dokázali chovat? Měli jsme my sami dobré dětství? Starali se o nás naši rodiče s láskou? Nebo tam něco chybělo? Co když naše mámy na naše táty pořád nadávaly? Co když chodily za jinými mužskými? Co když tátové neznali nic jiného než práci? Co když našim matkám nebylo nikdy nic dost dobré? Co když tátové utíkali do hospody? Co když…, co když…? Doplňte si tam každý příběh svého vlastního dětství… Je smutné, že děti opakují chyby svých rodičů a že neutěšená situace je ještě prohlubována apatickým chováním státních orgánů, které by situaci mohly zlepšit, jen kdyby trochu chtěly.

Sáhněme si všichni do svědomí a zamysleme se nad tím, kde sami děláme při výchově svých dětí chyby, jestli jsme se všichni dokázali rozcházet a rozvádět tak, aby to mělo na děti co nejmenší dopad. Protože disfunkční rodiče vychovávají disfunkční děti a tyto děti opět nebudou umět zakládat normální funkční rodiny. Proč se divíme, v jaké žijeme společnosti? Proč nadáváme, že všechno jde od deseti k pěti? Proč nezačneme každý sám u sebe a nepřestaneme se starat o to, co dělá soused? Možná bychom zjistili, že u vlastního prahu máme daleko víc humusu, než vidíme neustále kolem sebe. A ona ta lopata s vlastním bordelem je najednou daleko těžší, než jsme čekali. Proč asi? Chce se nám o tom vůbec přemýšlet? Chce se nám něco měnit? Nebo nám v podstatě vyhovuje systém, ve kterém žijeme, protože je pohodlný? Protože bychom si museli připustit, že jsme zodpovědní za to, co ve svém životě tvoříme, že jsme zodpovědní za společnost, jakou jsme si vytvořili. Nám ji nevytvořil nikdo třetí, byli a jsme to neustále my sami. Ty, on, ona, JÁ…